Co je lepší? Toť otázka. Co člověk, to názor. Já vyrůstala na vesnici, tudíž v domku. Pak jsem vystřídala domy a byty a nyní bydlím v bytě. A srovnání?
Trápím se trápím. Vše, ostatně jako celý život, má své klady a zápory. A jde jen o to, co člověk chce tolerovat a co bude tolerovat. Bydlení všude je o toleranci. Ale nesmí to přesahovat hranice ustupování.
Na vesnici si lidé viděli tzv. do talířů. Věděli kdo, kdy k vám přijde a odejde.
Vzájemně si pomáhali. Byli společenští. Akce se dělali jak pro děti, tak pro dospělé. Měli jste soukromí. Co jste si dělali na domku či zahradě, byla jen vaše věc. Nikdo vám na to nedal.
Záměrně píšu v minulém čase. Nevím, jak to funguje dnes.
Nyní bydlím v paneláku. Sousedy na patře mám skvělé. Ale za celý dům bych ruku do ohně nedala. Myslím si, jak se o mě nikdo nestará, ale pak se dovím, že mě někdo sleduje, jak chodím oblečená.
Nemusím se starat o dům jako celek, ale stejně musím platit, ať se mi ty změny líbí, či nelíbí. Většinou mě přehlasuje zbytek osazenstva.
Když chci hrát šipky, musím během dne, abych večer nerušila. Ale když přijedou sousedovic vnoučata a jiní příbuzní, rámus od jejich hraní musím brát tak, že to jsou jen děti. Však oni zase odjedou.
Mě nevadí lidé, kteří nedají dopustit na byt. Mají bez práce teplo, teplou vodu a ve volném čase se můžou věnovat jen sobě a svým koníčkům.
Jiní se zase na svém domečku a na své zahrádce vyřádí a neberou to jako otročinu, ale jako věc, kde spojili příjemné s užitečným.
A tudíž. Každý má svůj klad i zápor. Ale já toužím po domečku a mě nikdo nevymluví, že by snad byt byl lepší nebo dokonce nejlepší.
