A pak je tu další úžasný článeček, kde si musím rýpnout. Po babičkách a tchýních je tu další krásné téma ze života. Taky se to děje už pár desítek let, není to nic překvapivého, ba právě naopak si myslím, že se tento životní styl bude rozšiřovat.
Nevím, jestli zrovna "pětatřicítky" jsou zoufalé. Já třeba byla zoufalá hned po škole ve svých jednadvaceti letech. Doma mě vychovávali pro rodinný život, tedy jsem nechtěla být sama již asi od těch jednadvaceti let. Nevím, k čemu a jak jsou vedeny mladší ročníky, ale já bych s nima neměnila. Mládí jsem si užila, v práci jsem spokojená, mám rodinu ( skvělého manžela, úžasného syna ). Co víc si přát.
Taky ale mám v rodině několik holek - třicet až čtyřiatřicet let, které ne a ne zakotvit. Otázka je, zda mají smůlu na partnery, nebo jsou tak náročné, nebo prostě jen jim to takto vyhovuje.
Přemýšlím, zda by některá z nich byla natolik "zoufalá", že by se nechala zbouchnout kde kým. První co mě může napadnout jsou samozřejmě geny. Ale to by mohly dotyčné argumentovat, že i u stálého partnera není úplná jistota "kvality". Co mě spíš děsí je právě ta výchova. Proč si stále plno lidí myslí, že zvládne určité věci sám! Ne nadarmo se říká, že ve dvou se to lépe táhne. Netvrdím, že lidé nejsou schopni jednat jen jako samostatná jednotka. Ale nemůže to mít právě vliv na další vývoj?
Nechci a ani nebudu někoho soudit za to, jak chce jednat za další živé tvory. Ale spíš bych se zamyslela nad tím, zda by nebylo lepší trochu ubrat někde, abych si jinde přidala.
Žádné komentáře:
Okomentovat