Spropitné? Češi ho dají, i když jsou nespokojení. Restauratéři pak tápou

Mé oblíbené spropitné.

Češi jsou schopni dělat různé zhovadilosti.

Sama za sebe to řeším takto.
Když někam vejdu a ani po čtvrt hodině se mi nikdo nevěnuje-stalo se mi již párkrát, odejdu, takže vlastně peníze navíc nemusím řešit.
V jedné cukrárně na dovolené se nám stalo, že jsme si sedli k neuklizenému stolu. Docela trvalo, než přišla servírka a odnesla prázdné hrnky. Pak trvalo, než nás obsloužila. Zeptala se, co chceme a když jsme se mi zeptali co nám nabídne, tak ani nevěděla, co mají. Nenechali jsme ani korunu. A mimo jiné měli otevřeno asi jen dva nebo tři dny v týdnu a asi jen na dvě hodiny. No mě tam už neuvidí.

Na jiné dovolené jsme měli opačné zážitky. Byli svátky, hnusný počasí, prázdné město (Ostrava). Našli jsme jedinou otevřenou restauraci, kde nikdo nebyl. Chtěli zavřít. Měli jsme zájem posedět, tak se nám začali věnovat. Obsluha bez chyby. Jídlo výborné za dobrou cenu. Tudíž jsme pokaždé nechali (byli jsme tam nakonec třikrát) docela velká dýška. A nelituji.

Chodíme si sednout rádi a vždycky hraje roli ochota personálu - ne vlezlost, kvalita jídla - ne množství, cena. A podle toho se pak odvíjí spropitné.

Nelíbí se mi, že to někdo bere jako samozřejmost. Bohužel jsem se setkala i s názorem, že bych automaticky měla dávat 10%. Nevidím nejmenší důvod.

Když jsem spokojená, dám i víc a vracím se. Když nejsem, nějak to zaokrouhlím a už se neobtěžuji s návštěvou.

Kam chodím já, je poté spokojen i personál.